Erotické povídky

Ve skladu

Šéf byl moc měkký. Rozhodl se podvolit společenskému tlaku, který na něj působil. Lidé i různé organizace mu vyčítali, že zaměstnává jenom muže a navíc odmítá dát práci někomu s kriminální minulostí. Aby tedy měly dušičky venku pokoj, rozhodl se, že zkusí dát příležitost jedné mladé holce, kterou právě v tu dobu pouštěli z pasťáku, kde byla pod dozorem za nějaké drobné krádeže v obchodech.

Bylo to takové nanicovaté tintítko, ta holka, pracovní mundúr na ní plandal a k práci se soustruhem se vůbec nehodila. Možná to uměla, ale byla hlavně líná a ke všemu se stavěla jako dřevo, a tak ji radši všichni zaměstnanci vyháněli od své práce. Na pravidelných ranních schůzích se neustále řešilo, co s ní. Šéf si nechtěl poškodit reputaci, a tak ji nemohl vyrazit, když ji před nedávnem přijal. Holka většinou mlčela a dívala se buď na svoje ruce, anebo znuděně z okna. Nakonec se všichni usnesli na tom, že nejlepší bude, když bude fungovat jako svačinářka. S tím souhlasila, protože to pro ni znamenalo minimální činnost. Ráno obešla postupně všechny chlapy u strojů a vyptávala se jich, co by si asi dali v poledne k jídlu. Všechno si zapisovala do sešitku, aby na nic nezapomněla, ode všech vybrala požadované peníze, a pak zašla do samoobsluhy a všechno koupila podle přání. Fungovalo to docela dobře, i když si nikdo pořádně nevšimnul, že občas si řekne o něco víc peněz, anebo nějak zapomene vrátit drobné, které jí po nákupu zbyly.

Jenom Zdeněk měl ze začátku podezření, a proto se na tu malou potvoru, která tady s nimi neměla co dělat, víc zaměřil. Schválně si sám zašel do té sámošky a zjistil si, kolik co přesně stojí, aby si pak mohl přepočítat vrácené peníze. Ani nevěděl, jak se ta holka jmenuje, nějak jako Milena nebo Michaela... Ale na tom mu vůbec nezáleželo, protože jednou, když mu vracela peníze, zjistil, že mu schválně nevrátila do jedné desítky. Bylo to pár drobných, ostatní chlapi by nad tím mávli rukou, ale Zdeněk teda ne, Zdeněk si jen tak nenechal srát na hlavu. Počkal si, až se to kvítko uklidí do skladu, kde se bude moct válet na pytlích se starými hadry a zevlovat, číst si nějaký časopis nebo co obvykle mladé nevychované holky dělají.

Našel ji tam, přesně jak čekal. Ležela na břiše, podepírala si bradu a líně otáčela stránkami nějakého magazínu s poslední módou. Zdeněk přistoupil až k ní, byla tak zabraná do svého lelkování, že si ho vůbec nevšimla. A pak na ni spustil: Poslechni, Milado! Všichni ti asi skočí na ten tvůj nevinnej ksichtík, žejo? Ale já ne, já nejsem žádnej včerejší blbec, já moc dobře vím, co jsi zač, že jsi kradla, a že nás teďka taky pěkně okrádáš na těch svačinách!

Holka se strašně lekla, jedním rázem se přetočila do sedu, a když ho viděla nad sebou, celá se přikrčila. Hlesla jenom: Já se nejmenuju Milada... Ale Zdeněk začal řvát: To je mi úplně jedno, jak se jmenuješ, já chci, abys mi vysvětlila, jak dlouho sis myslela, že nás tady budeš moct okrádat, než se na to přijde! Holka mlčela a snažila se splynout s pytli, na kterých se celý den válela. Zdeněk si vztekle všimnul, že ji z kapsy u pracovního mundúru čouhá hřebem, taková neslýchaná drzost! Na té holce mu vadilo snad úplně všechno. Nebo vlastně ne, když o tom tak přemýšlel a když se na ni zadíval... Byla dost hubená, ale pod kombinézou se jí rýsovaly drobné pevné kozičky. Měla taky hubené nohy, ale dost dlouhé, určitě by bylo něco mít je omotané okolo krku a zabořit se mezi ně.

Holka si všimla, jak se na ni Zdeněk začal dívat jinak, a dostala strach. Nechte mě, já už nic neudělám a všechno vám vrátím... zašeptala se slzami na krajíčku a začala pomalu couvat. Ale žádný takový, holčičko, zavrčel Zdeněk a vyrazil k ní. Zápas to byl krátký a nevyhnutelně z něj vyšel jako vítěz o nějakých čtyřicet kilo těžší Zdeněk. Chytil holku za paži a strhl k zemi, i když se pořád snažila vyškubnout se mu a utéct, zalehl ji a přikryl jí pěstí pusu. Jestli budeš řvát, možná to bude to poslední, co v životě uděláš, pohrozil jí. Je ti to jasný, ty zlodějko? Pomalu přikývla a rozbrečela se.

Zdeněk se nenechal obměkčit nějakými slzičkami a rychle z ní začal rvát tu kombinézu dolů. Nezabýval se jejím úplným svlékáním, stačilo ji shrnout po zadek, aby měl volný přístup k místům, ke kterým chtěl, navíc se jí kombinéza zamotala mezi nohama, takže nemohla utíkat a ani se moc bránit. Jednou rukou ji pevně držel za útlá zápěstí, druhou jí obíral prsa a pak stahoval spoďáry. Zajel jí mezi nohy, přímo na hezkou malou píču, a holka sebou pořád mrskala a kňourala a chtěla se bránit. Bylo jí to úplně k ničemu, Zdeňkovi jen stačilo rozepnout si zip i kombinézy a poklopcem vytáhnul ven svůj ztopořený penis. Nepotřeboval vůbec žádnou přípravu, samotný ten zápas s tou mladou zlodějkou ho pořádně vzrušil. Otočil ji na břicho, nalehl na ni a napasoval jí čuráka mezi stehna, kde si pomalu začal razit cestu do její těsné pičky.

Nakonec se mu jí ho tam podařilo vrazit až na doraz a začal přirážet. Byla suchá a asi ji to bolelo, ale měla na paměti jeho výhružku a celou dobu to statečně snášela jen s tichým vzlykáním. Kdyby byla na tvrdé podložce, Zdeněk by ji pod sebou asi úplně rozdrtil, takhle ji aspoň trochu chránily měkké pytle. I tak jí připadalo, jako by to do ní dělal medvěd, potil se a smrděl a funěl jí do ucha, a pak do ní vypustil svou odpornou mrdku.

Když se Zdeněk udělal, rychle to z ní vytáhl, oblékl se a připomněl jí, co se jí stane, kdyby náhodou dostala chuť o tom někomu říct. Potom se jako by nic oblékl a odešel zpátky ke svému soustruhu.

Sex po telefonu

Veronika

Pro někoho je zakázané ovoce cestování, pro jiného nevěra a pro někoho já. Jsem pro většinu mužů zakázané ovoce, protože když jsem je už jednou měla v posteli, nemohli si to vynachválit a chtěli pořád a znova. Hledám tedy někoho, kdo má zkušenosti a ví co od sexu a hrátek chce. Miluju análek a svoji prdelku mám vždycky připravenou na pořádnou akci! Nenech mě dlouho nadrženou čekat a zavolej. Ozvi se mi na 909 467 666 a po vyzvání zadej tajný kód 52 Pošli mi SMS ve tvaru SEXCHAT VERONIKA text zprávy... na číslo 9095535

Povídky ve stejné kategorii Mix

Tak na tenhle víkend jsem se fakt těšil. Jo, sice každý víkend je fajn, ale konec konců jet s přítelkyní na romantickou chatu hned na kraji jezera uprostřed ničeho má trochu větší kouzlo než jen obyčejný víkend. Taky jsme to už prostě potřebovali. Pořád jenom práce a na sebe jsme skoro neměli čas. Tohle ale bude docela jiná. Je to úplný zapadákov, takže kromě srnek a zajíců nás může vyrušit leda tak nějaký ptáček. Navíc, a to vzhledem ke své manažerské práci považuju za plus, tam ani není signál...

Domluvily jsme se s kamarádkou Mílou na obligátní páteční kávičku. Celý týden jsme se neviděly, tak bylo třeba probrat novinky, drby, chlapy, prostě co se děje nového ve světě. Můj chlap si ze mě dělá legraci, že nám tu kávu musejí dávat snad do kýblů, když nám to kávičkové sezení tak dlouho trvá. Je jasné, že šálek pressa následuje několik skleniček vína, tudíž ne všechny návraty se konají před večerkou, abych tak řekla.

„Čau, kočko, ty ses dnes ale vyfikla, hihi,“ uvítala mě Míla v naší kavár...

Už jako puberťák jsem se zamiloval do jedné spolužačky, a jak asi tušíte, ona moje city neopětovala. Teda nikdy jsem neklesnul tak, že bych jí svoje city vyznával, otravoval ji nebo na ní snad něco vyžadoval. Ale trávili jsme spolu docela hodně času, chodili ven společně s dalšími kámoši nebo i sami a vždycky to bylo v pohodě. Tak trochu jsme spolu laškovali, ale ona to nikdy nenechala dojít dál, takže jsem srdnatě předstíral, že jsme přece jenom kámoši a přesně v těchhle mezích ji mám taky rá...